Les není jen místo se stromy. Je to prostor, kde člověk může na chvíli odložit všechno, čím musí být –
a zkusit si připomenout, kým je. A co víc: je to prostor, z nějž původně pochází. Ještě před příchodem zemědělství pokrýval les více než dvě třetiny evropského území. Naše těla, smysly i způsoby orientace byly formovány právě v tomto...
Na Šumavě je ticho, občas přerušené větrem v korunách stromů, zurčením řek nebo vodáckým pozdravem "Ahooj". Ale pak je tu ještě jiné ticho – to geologické. V takovém tichu, ukrytém například ve štole Kristýna u Kašperských Hor, se nejlépe naslouchá, co se kde v litosféře na planetě šustne – jako například na Islandu. Právě odtud, z šumavské...
Když člověk stoupá šumavským hřebenem, dívá se do korun stromů, slyší potok, občas narazí na hřib nebo lišejník, na kapradí či přesličku, nebo by zahlédl ještěrku zelenou, kdyby tam nepřekážel ten kámen. Kámen často mine, aniž by si ho všiml. A přitom právě on je tím, co tu bylo dřív než strom, dřív než voda, dřív než člověk. Právě kámen...
Bobr evropský se vrací. Nenápadně, ale s razancí, kterou nelze přehlédnout – už jen proto, že za sebou nechává zatopené louky, ohryzané stromy a tůně tam, kde byla ještě včera strouha. Ale návrat bobra není jen ekologická kuriozita. Je to návrat původního inženýra krajiny, přírodního regulátora, jehož přítomnost spouští kaskádu uzdravujících...
(ze vzpomínek RNDr. Jiřího Šebesty). Na Šumavě se něco děje. Možná to není slyšet hned, ale stačí si sednout na pařez u řeky a chvíli mlčet. A pak to člověk uslyší. Voda povídá. Kameny se pohnou. A v tom tichu se může stát, že zahlédnete stín muže s kladívkem, foťákem a notýskem. Profesor Josef Kunský — geolog, který zanechal otisk...