(ze vzpomínek RNDr. Jiřího Šebesty). Na Šumavě se něco děje. Možná to není slyšet hned, ale stačí si sednout na pařez u řeky a chvíli mlčet. A pak to člověk uslyší. Voda povídá. Kameny se pohnou. A v tom tichu se může stát, že zahlédnete stín muže s kladívkem, foťákem a notýskem. Profesor Josef Kunský — geolog, který zanechal otisk nejen v březích Vydry, ale i ve tvářích svých studentů. Ne proto, že by jim dával odpovědi. Ale protože je učil, jak se správně ptát.

"Chceš vědět, co dělá řeka? Tak tam jdi. A pak tam jdi znovu."

Když se řeka stane laboratoří

Narodil se v Sušici, jako nemanželský syn námezní dělnice. Chudý chlapec s mimořádným nadáním, který se díky klášteru, obci a Hlávkově nadaci vypracoval až na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Tam se zamiloval do země – doslova. Fascinovaly ho tvary krajiny, vztahy mezi geologií a klimatem, paměť uložená ve struktuře. A právě ta paměť se stala jádrem jeho celoživotního přístupu.

Kunský nebyl akademik zavřený v laboratoři. Jeho laboratoří byla příroda. Učil se z ní – a učil skrze ni. Věděl, že krajina není tabule, na které lze načrtnout rovnice. Je to organismus. A jako každý organismus se i ona mění, dýchá, reaguje. Právě proto potřeboval být v terénu, vracet se na stejná místa znovu a znovu, aby pochopil dynamiku — nejen výsledky, ale procesy.

A tak se vrátil tam, kde to všechno začalo — na Šumavu. Zejména k řece Vydře, kterou navštěvoval nespočetněkrát. Vybaven fotoaparátem a notýskem si pravidelně sedal na jeden konkrétní pařez a pozoroval koryto. Roky fotil tytéž balvany, zaznamenával jejich posun, měřil změny po povodních, sledoval, jak se kameny v řece pohybují.

Jeho metodologie byla na svou dobu průkopnická – kombinoval vizuální pozorování, fotografii a přímé měření. Analyzoval směr a rozsah posunů jednotlivých bloků v závislosti na objemu průtoku, intenzitě jarního tání nebo rozsahu letních dešťů. Získával tak konkrétní data o mechanismech říční eroze a transportu balvanů – tedy o tom, jak "řeka přemýšlí".

Stejné? Nikdy. A přesto podobné

Zkušenostní vědění, které sbíral, mělo hluboký význam. Nejen pro pochopení geomorfologických procesů, ale i jako pedagogický nástroj. Svým studentům kladl na srdce, že příroda je heterogenní – že nikdy nenabízí dva stejné jevy, dvě stejné situace. A že slepá víra v modely bez terénní zkušenosti je klam.

"Podobné? Ano. Ale stejné? Nikdy."

Vedle Šumavy zkoumal i tvary Islandu a Faerských ostrovů, krasové oblasti, glaciální jezera, podílel se na popularizaci vědy, psal učebnice, monografie i hesla pro slovníky. Ale Šumava zůstala jeho domovem – i vědeckým. Jeho kniha Geografie, geomorfologie a klima Sušicka je dodnes považována za jeden z nejosobitějších portrétů regionu.

Když byl po roce 1969 násilně penzionován, bylo mu to líto. Ale on už věděl, že to podstatné stejně najde v řece, ne v úřadu. A tak jezdil dál "na Vydru", sedal na pařez, pozoroval, zapisoval. Jak říkal: "Vždycky tam objevím něco nového."

A právě v tom je jeho odkaz. V době, kdy máme tendenci svět zjednodušovat, modelovat, kontrolovat, připomíná Kunský, že skutečné poznání se rodí z trpělivého dialogu s krajinou. Že valouny nejsou stejné. A že i když se dva jevy zdají identické, příroda mezi nimi zná rozdíl.

Protože pochopit svět neznamená sjednotit ho — ale naučit se číst jeho variace.