Na Šumavě je ticho, občas přerušené větrem v korunách stromů, zurčením řek nebo vodáckým pozdravem "Ahooj". Ale pak je tu ještě jiné ticho – to geologické. V takovém tichu, ukrytém například ve štole Kristýna u Kašperských Hor, se nejlépe naslouchá, co se kde v litosféře na planetě šustne – jako například na Islandu. Právě odtud, z šumavské seismické stanice, přišel v posledních měsících jeden z nejzajímavějších signálů. Nenápadné chvění, které se rozběhlo od severozápadu a bylo zachyceno jako množství mikrootřesů, jemných, ale pravidelných. Pro školené oko seismologa to nebyla náhoda. Byla to zpráva. Z islandského Keiliru.

"Šumava má ucho přiložené k zemskému plášti."

Jak se spící obr probouzí

V době, kdy na povrchu ještě nebylo nic vidět, kdy turisté v oblasti jihozápadně od Reykjavíku stále chodili mezi černými lávovými poli, už hluboko pod zemí probíhalo cosi jako probouzení. Magma se začalo přesouvat pod povrch. Ne rychle, ale vytrvale. A právě tento "pochod roztavené hmoty" začala jako jedna z prvních v Evropě zaznamenávat i seismická stanice ve štolách na Šumavě – stovky kilometrů daleko, ale s napojením na světový geologický nervový systém.

Šumavská stanice, umístěná v hlubokém podzemí mimo civilizační šum, patří mezi nejcitlivější body české seismické sítě. Její výhodou je stabilní horninové podloží, klid a izolace. A právě to ji činí ideální pro zaznamenávání slabých, ale důležitých signálů z globálního geologického dění.

Na podzim a v zimě 2023–2024 tu začala naskakovat série záznamů, které odpovídaly tzv. přederupčnímu roji mikrootřesů – typickému pro magmatické pohyby. Tyto "zemětřesné šepoty" byly později potvrzeny i islandskými stanicemi a předznamenaly erupci sopky v oblasti Keilir, která se naplno rozvinula na jaře 2024. Stalo se to nedlouho poté, co se KGŠ stal partnerským geoparkem islandského geoparku Reykjanes. Pozdravy tedy došly…

Když Šumava slyší Island

To, že šumavská stanice zachytila otřesy dříve než mnohé jiné, je nejen důkazem kvalitního vybavení a polohy, ale i připomínkou, jak hluboce je svět propojen. Ukazuje také, že pohoří na jihozápadě Čech může slyšet sopečné hřmění na severu Atlantiku – a že tak signály Země nemají hranice.

"To, co bylo tehdy jen chvěním v křivce, bylo předzvěstí ohně."

Je to zvláštní obraz: zatímco u jezera Laka opadává jinovatka a ve stoleté štole vibrují stěny pod tlakem dat, v temných komorách vikingských bohů pod islandským povrchem se magma dává do pohybu a mezi nimi tenká linie měděného kabelu předává algoritmy do čitelné podoby lidské srozumitelnosti. Dnes už víme, že to, co bylo tehdy jen chvěním v křivce, bylo předzvěstí ohně.

A Šumava, krajina zdánlivého klidu, je nejen připomínkou toho, v jak litosféricky vyzrálé oblasti žijeme – ale také tichým uchem světa. Staré pohoří, které naslouchá mladé tektonice. A jak už to u babiček bývá – slyší i to, co ostatní přeslechnou.