Les není jen místo se stromy. Je to prostor, kde člověk může na chvíli odložit všechno, čím musí být –
a zkusit si připomenout, kým je. A co víc: je to prostor, z nějž původně pochází. Ještě před příchodem zemědělství pokrýval les více než dvě třetiny evropského území. Naše těla, smysly i způsoby orientace byly formovány právě v tomto prostředí. Lesní terapie, dnes praktikovaná po celém světě, nestojí na ezoterice, ale na jednoduché zkušenosti: že když se ocitneme v prostředí, pro které jsme byli stvořeni, začne se něco opravovat. Někdy sotva znatelně, jindy překvapivěl rychle.

"Les není jen místo se stromy. Je to prostor, kde člověk může odložit všechno, čím musí být – a připomenout si, kým je."

Les jako nástroj uzdravení

V Japonsku, kde vznikl koncept shinrin-yoku – lesní koupel –, se výzkumníci pustili do měření účinků přírody právě kvůli dramatickému nárůstu sebevražd, často v důsledku pracovního vyhoření. Výsledky byly natolik přesvědčivé, že se lesní terapie stala součástí státní zdravotní prevence. Po dvoudenním pobytu v jehličnatém lese se u účastníků zvyšuje hladina imunitních buněk (NK cells) až o 50 %, hladina stresového kortizolu klesá v průměru o 12–15 %, srdeční tep se zpomaluje, psychická tenze uvolňuje. Tyto účinky přetrvávají i týdny po návratu do městského prostředí. Podobně pozitivní data přinesly studie z Jižní Koreje, Finska, Německa i Spojených států – u pacientů s depresí, úzkostmi, chronickou únavou či ADHD. V některých výzkumech došlo i k měřitelnému poklesu krevního tlaku a zlepšení spánkového režimu. 

Zejména u dětí začínají být přínosy pobytu v přírodním prostředí znovu vážně zkoumány. Zatímco ještě před několika dekádami byly lesní hry běžnou součástí dětství, dnes je kontakt dětí s živou krajinou výrazně omezen. Až nyní, kdy se z přírody stala "ztracená možnost", začínáme měřit její význam: výzkumy ukazují, že pravidelný pobyt v přírodě pomáhá rozvoji orientace, snižuje výskyt alergií, podporuje emoční stabilitu a zlepšuje soustředění. Děti, které tráví více času v zeleni, vykazují méně úzkostí, lépe zvládají stres a projevují větší odolnost vůči psychickému přetížení. Ztráta přirozeného prostředí u části současné mládeže vede dokonce k nárůstu neadekvátních strachů ze živé přírody –
z hmyzu, ticha, tmy, bahna či obyčejného mechu. I proto dnes les nemusí být jen místem pro relaxaci, ale klíčovým vývojovým prostředím, které může fungovat jako vzkřísený nástroj duševního zdraví.

Když terapie vchází mezi stromy

V mnoha zemích už s tímto fenoménem pracují naplno a oficiálně řadu let etablovanými metodami.
V USA se v přírodě léčí bývalí vojáci s posttraumatickou stresovou poruchou. Irští psychoterapeuté léčili v africké a skandinávské divočině bývalé členy paramilitantních struktur již v osmdesátých letech. Komorebi je japonské slovo označující mihotání slunečního svitu v listech korun stromů, a že tento jev léčí hlavu si všimli Japonci v dobách kdy civilizační život zabíjel. Japonská lesní terapie totiž vznikla jako odezva na epidemii sebevražd lidí v produktivním věku z důvodů přepracování a osamělosti. Les není léčebna – ale dokáže vytvořit podmínky, ve kterých se může uzdravit to, co žádné slovo neopraví,
a toho právě terapeuté konvenční psychologie využívají již od sedmdesátých let.

Jenže tohle všechno je pořád jen polovina příběhu. Ta druhá se odehrává ve chvíli, kdy si člověk v lese nevšimne jen sám sebe, ale i lesa samotného. Když přestane být kulisou a stane se jejím partnerem v tiché přítomnosti. Právě v tom je síla těchto přístupů: z osobního prožitku se rodí vztah, a ze vztahu zodpovědnost. Často velmi jasná a přirozená, nikoliv jako ideologie, ale jako osobní potřeba. Výzkumy potvrzují, že lidé, kteří zažijí pomoc přirozených procesů pobytů v přírodě, se k ní chovají zodpovědněji než ti, kteří o její ochraně pouze čtou.

"Les není léčebna – ale dokáže vytvořit podmínky, ve kterých se může uzdravit to, co žádné slovo neopraví."

Geopark jako prostor pro zpomalení

Tuto hlubší rovinu lesní terapie si v posledních letech stále víc uvědomují i čeští průvodci a facilitátoři, kteří lesní terapii praktikují v nejrůznějších krajích – od městských parků až po horské lesy. Geopark Královská Šumava se této činnosti věnuje od roku 2017, zejména v rámci odborným průvodcem komentovaných výprav do méně známých šumavských lokalit. Ty propojují aktuální poznatky o krajině, přírodních procesech a proměnách lesa s nenápadnými smyslovými technikami, které pomáhají účastníkům zpomalit a zažít přítomnost jinak – bez tlaku, ale s větší vnímavostí. Návštěvníkovi odborné informace často pomáhají přemostit bariéry racionální mysli k uvolnění vitalizujících procesů. Tuto schopnost si může odnést i jako malou osobní dovednost pro všední dny.

Vrátit se ke kořenům neznamená opustit civilizaci. Znamená nezapomenout, kdo jsme byli, než jsme si na ni zvykli. A možná je právě obnovený, tichý a osobní vztah s vlastním životním prostředím tím chybějícím článkem udržitelné budoucnosti.